nadpis, 22kB
 
 
 

  ÚVOD

  KDO JSME

  KONTAKTY

  AKTUALITY

  SBOROVÝ PROGRAM

  KÁZÁNÍ

  DĚTI

  HISTORIE SBORU

  FARÁŘI SBORU

  FOTOGALERIE

  ODKAZY

 
 
 

  Obsah:

Evangelíci v Děčíně a okolí v první polovině 19.století

Stavba školy

Povolání prvního učitele a otevření školy

Škola v letech 1863 až 1869

Škola v letech 1869 až 1874

Evangelický sbor po roce 1861

Nekatolické pohřby a jednání o užívání hřbitovů

Místní spolek Gustav-Adolfské nadace v letech 1863 až 1874

Snahy o samostatnost a povýšení na farní sbor

Závěr

Německý evangelický sbor v Podmoklech v letech 1851 až 1874

Václav Zeman   -    Státní oblastní archiv v Litoměřicích - pobočka Děčín



    Pro evangelické obyvatele Podmokel, Děčína a okolních obcí představuje třetí čtvrtina 19. století klíčové období. Na počátku padesátých let se v Podmoklech konaly první evangelické bohoslužby a následně došlo k založení filiálního sboru evangelické církve.
V polovině sedmdesátých let zde pak vznikla evangelická farní obec, která spravovala téměř celé území soudního okresu Děčín.  

    Rok 2011 nabízí několik výročí, jimž by měla být věnována pozornost. Nejprve je třeba připomenout vydání Tolerančního patentu před 230 lety, jenž v habsburské monarchii opětovně povolil činnost evangelických církví. Téměř rovnoprávného postavení s církví katolickou se jim však dostalo až s vydáním tzv. Protestantského patentu v roce 1861. Přestože evangelický sbor v Podmoklech vznikl již deset let před jeho vydáním, letos si tedy připomínáme 160 let od jeho založení, sehrála tato právní úprava v jeho dějinách značnou roli. Vydání této legislativní normy totiž umožnilo prakticky okamžité povolení ke zřízení podmokelské evangelické školy, o nějž sbor již šestým rokem marně usiloval.

     Evangelíci v Děčíně a okolí v první polovině 19.století

    Evangelický sbor v Podmoklech vznikl jako první svého druhu na Děčínsku a Šluknovsku po sedmdesáti letech od vydání Tolerančního patentu. Bylo jen málo míst v německých oblastech Čech, v nichž tato právní úprava okamžitě iniciovala vznik sborů evangelické církve augsburského či helvetského vyznání.

    Změny na Děčínsku přišly až v průběhu první poloviny 19. století. V roce 1808 se totiž správy děčínského panství ujal mladý František Antonín Thun-Hohenstein, který zásadním způsobem proměnil hospodaření velkostatku. Překážku pro něj nepředstavovalo ani nekatolické vyznání jeho poddaných, a tak se na jeho panství (a především v Podmoklech) začali usazovat podnikatelé z tehdy hospodářsky vyspělejšího Saska, kterým v jejich aktivitách vycházel hrabě vstříc.

    Evangelický křest se tak v Podmoklech konal již v roce 1825 v domě manželů Jordanových. První pohřeb nekatolíka proběhl o rok později pod vedením katolického faráře za vyzvánění zvonů a chórového zpěvu. Nejstarší snahy obyvatel evangelického vyznání Podmokel a Děčína o shromažďování a zajištění vysluhování vlastních bohoslužeb byly datovány snad rokem 1839, avšak až nová legislativa, zejména pak zákon ze 4. března 1849, umožnila úspěšné naplňování tohoto úsilí.

    Sasové do Děčína či Podmokel ovšem nepřicházeli pouze na přání hraběte Thuna. V polovině století se zde usadila specifická skupina úředníků a zaměstnanců saské dráhy a celního úřadu při nově zbudovaném železničním nádraží v Podmoklech. Tito cizinci se v roce 1851 sdružili v nově založenou vlastní náboženskou obec, evangelickou luterskou královskou saskou obec úředníků (Evangelische lutherische königlich sächsische Beamtengemeinde), podřízenou přímo saskému ministerstvu kultu a vyučování. V úředním domu naproti nádraží zahájila v roce 1852 provoz evangelická škola i modlitebna. Ve stejném roce nastoupil ke sboru vlastní duchovní, vikář Amadeus Hautz.

    K prvním kontaktům evangelíků z Děčína a Podmokel s habřinským evangelickým duchovním Josephem Kowarzem došlo na podzim 1850. Habřina u Uštěka totiž jako nejbližší evangelický sbor na českém území spravovala území severních Čech. Podmokelští evangelíci habřinského pastora oslovili, zda by pro ně jednou ročně sloužil bohoslužbu. Kowarz požadoval, aby souvěrci vybrali ze svého středu ctěné muže, "v jejichž hrudi bije srdce citlivé k náboženství a mravnosti", kteří by pronajali soukromou místnost, důstojnou k vysluhování Večeře Páně, kde by v určenou neděli mohl bohoslužbu konat.

    Vhodný prostor ve městě ale chyběl. Majitel děčínského panství hrabě František Antonín Thun-Hohenstein sice svým evangelickým poddaným snad již dříve nabídl zámeckou kapli, avšak její užití ke konání evangelických bohoslužeb katolické úřady nepovolily. A tak se první evangelická bohoslužba s Večeří Páně konala v soukromém domě Karoliny Gerbing v Poštovní ulici v Podmoklech v neděli 3. listopadu 1850.

    Další bohoslužby sloužil pastor Kowarz v Podmoklech následujícího roku, a sice 21. května a 29. června. Na poslední jej zástupci podmokelských evangelíků poprosili o pomoc v úsilí o založení filiálního evangelického sboru. Žádost evangelické konzistoři do Vídně ze srpna 1851 uváděla, že by budoucí sbor měl sdružovat asi 340 protestantů, přičemž z přítomnosti saských drážních zaměstnanců bylo možné usuzovat na nárůst počtu souvěrců v budoucnu. Hraniční stanicí též projíždělo mnoho zahraničních návštěvníků, směřujících dále především do lázní severozápadních Čech, kteří kromě léčby uvítají jistě i duchovní podporu. Též značná vzdálenost od mateřského sboru v Habřině představovala jeden z důvodů pro vznik filiálního sboru. Habřina měla v budoucím filiálním sboru zajistit odsloužení osmi až devíti bohoslužeb ročně, za což habřinskému duchovnímu od podmokelských evangelíků náležela odměna ve výši 150 zlatých ročně.

    Pro zajištění životaschopnosti sboru však bylo nezbytné získat stálé místo pro sloužení pobožností. Sbor se obrátil na saské ministerstvo s prosbou o užívání modlitebny saského sboru. Dle žádosti z podzimu 1851 v Podmoklech a okolí žili protestanti, bývalí saští občané, kteří do Cech přišli za průmyslem a následně zde přijali rakouské občanství a nyní rozhodli o ustanovení filiálního sboru habřinské evangelické farnosti. Měli sice k bohoslužbám k dispozici sál, avšak s pronájmem omezeným na krátkou dobu a zároveň s nedostačující kapacitou. Ministerstvo bylo zároveň dotazováno na možnost finanční podpory bohoslužeb a školy.

    Podmokelský evangelický sbor, potvrzený rozhodnutím místodržitelství ze dne 7. dubna 1852 jako filiální sbor habřinské evangelické farnosti, konal v letech 1851 a 1852 své bohoslužby v blíže nespecifikované modlitebně. Žádost o užívání saské modlitebny podmokelskými evangelíky však české státní úřady zamítly. Saský sbor mezitím 31. října 1852 slavnostně otevřel novou modlitebnu a školu v úředním domu, přičemž členům evangelického podmokelského sboru se saským občanstvím bylo povoleno, aby jejich děti tuto školu navštěvovaly. Situace s užíváním modlitebny se změnila až v roce následujícím. V červenci 1853 psal "milé filiální obci" v Podmoklech radostný dopis pastor Kowarz, ve kterém informoval, že se zdařilo se saským ministerstvem dohodnout zřízení vlastní modlitebny v nově budovaném úředním domu v Podmoklech. Členové podmokelského evangelického sboru se měli na financování podílet pouze úhradou nákladů na vymalování a pořízení vlastního mobiliáře. Na církevní rok 1852/53 bylo naplánováno osm bohoslužeb a trojí vysluhování Večeře Páně. Na podzim roku 1853 nakonec rakouské ministerstvo kultu a vyučování nakonec spolu s ministerstvem vnitra, policejními orgány a českým místodržitelstvím vyhovělo žádosti podmokelského evangelického filiálního sboru o užívání modlitebny v saském úředním domu k pořádání vlastních bohoslužeb za následujících podmínek.

    Předně obec musela do budoucna podniknout vážné kroky ke zřízení modlitebny vlastní, konání bohoslužeb vedených habřinským pastorem musela průběžně hlásit na okresním úřadu, zároveň nemohlo dojít k narušení ohlášeného programu těchto shromáždění a vysluhování bohoslužeb pro podmokelskou evangelickou obec nesmělo být v žádném případě přenecháno či přeneseno na zahraničního pastora.

    Koncem listopadu 1853 povolilo ministerstvo financí bezcelní dovoz harmonia pro podmokelský filiální sbor k vybavení modlitebny. Jednalo-li se o nějaký starší hudební nástroj, z pramenů nevyplývá, pořízen byl v Drážďanech.  

     Stavba školy

    Po duchovním zaopatření z Habřiny a získání modlitebny v saském úředním domě přišla poměrně záhy na řadu otázka výchovy dětí místních protestantů a vlastní školy. Pastor Kowarz v srpnu 1856 varoval před pokatoličtěním evangelických dětí ve školách a ve zřízení vlastní školy spatřoval nejlepší obranu proti možnému vlivu katolické církve. Roční náklady na její provoz vyčíslil na 350 zlatých. Dary na sebe nenechaly dlouho čekat a byly skutečně velkorysé: továrník Friedrich Wilhelm Seele z Bynova poskytl jednoznačně nejvyšší částku ve výši dvou tisíc zlatých, hrabě František Antonín Thun-Hohenstein daroval 200 zl., příspěvky dorazily i od tehdy ještě tajných nekatolíků z Růžové.

     Ve sbírce byla záhy shromážděna částka 3780 zlatých, jež se stala podnětem k další schůzce presbyteria. Shromáždění odsouhlasilo vyslat dva členy sboru, aby požádali hraběte Františka Thuna o darování stavební parcely pro školní budovu.

    V polovině 19. století došlo zejména v důsledku postupující industrializace a stavby železnice k prudkému rozšiřování zástavby děčínské aglomerace, zejména levobřežních Podmokel. Jedním z důležitých faktorů stavební aktivity v této oblasti byla právě parcelace pozemků vrchnostenského dvora, na nichž vyrůstala obytná výstavba, záhy regulovaná územním plánem.

     Přestože žádost o zřízení školy byla v roce 1856 zamítnuta, evangelíci ve svém snažení neustali a po roce a půl opět požádali hraběte Františka Antonína Thuna o stavební parcelu. Vyřizováním záležitostí ve věci školy byli pověřeni Franz Jordan z Podmokel a Carl Raebiger z Děčína, aby žádost o darování pozemku osobně doručili panu hraběti a přimluvili se za její kladné vyřízení.

     Hrabě Thun prostřednictvím ředitele děčínského velkostatku Antonína Emanuela Komerse dal evangelické obci na srozuměnou, že pozemek požadovaný pro stavbu školy může evangelíkům odprodat, nikoli však bezplatně přenechat. Učinil však velkorysý ústupek, když po dobu tří let umožnil zmíněnou stavební parcelu rezervovat evangelickému sboru za účelem stavby školy.

     Ještě na konci srpna 1858 vyhotovil stavitel Wenzel Windrich z Martiněvsi návrhy rozpočtů na stavbu školy (4299 zl.) a dřevěné kůlny (126 zl.). Budova školy byla plánována podsklepená, patrová, v zadním traktu s přístavkem pro toalety a kůlnou. Zastřešena měla být pravděpodobně sedlovou střechou se dvěma zděnými štíty v bočních průčelích. V přízemí se uvažovalo o učebně, chodbě a spižírně a snad i pokoji pro hosty, v patře pak o dvou pokojích. Do sklepa se vstupovalo po schodech přes předsklepení.

     I když škola byla nakonec postavena na rezervované parcele č. 13, sbor ještě zvažoval směnu za parcelu č. 10 za domem saských úředníků. Maximální částka schválená na postavení školy, kůlny a oplocení zahrady neměla přesáhnout 4 400 zlatých. Stavební plány školy kromě W. Windricha pravděpodobně vypracovali i stavitelé Perthen, Honig a Sadil.

     Smlouvu s Wenzelem Windrichem podepsali zástupci evangelického sboru 11. října 1859. Stavitel se zavázal k realizaci školní budovy s kůlnou na parcele č. 13 v Podmoklech. Na přání představenstva sboru měl Windrich školu obehnat obdobným plotem jako na severní straně zahrady domu F. W. Seeleho v Podmoklech. Windrich musel obstarat stavební materiál (dřevo z knížecích lesů, střešní tašky z Českého Bukova u Ústí nad Labem), přičemž termín dostavby školní budovy byl stanoven na konec července 1860. Částku 4 400 zl. se sbor zavázal složit ve splátkách. První dvě třetiny stavby musel Windrich nést na vlastní náklady, poté mu mělo být vyplaceno 2 500 zl. Při předání dokončené stavby náleželo staviteli 1 400 zl. Po tři roky měl stavitel ručit kvalitou provedení stavby a až po uplynutí této doby měl dostat vyplaceno zbylých 500 zl.

     Dne 5. prosince 1859 předložil stavitel W. Windrich rozpočet na stavbu základů budovy školy v ceně 272,33 zl. Na konci roku 1859 výše konta školního fondu činila již 4 300 zlatých.

     Přestože přípravy stavby značně pokročily, nebylo zřízení školy doposud schváleno. V srpnu 1859 sbor podal další žádost o povolení evangelické školy, které nebylo opět vyhověno, neboť sbor nedisponoval zákonným počtem dětí. Ze stejného důvodu byla zamítnuta i žádost z prosince 1859. Taktéž nedostatečné zajištění učitelova platu představovalo jednu z překážek ke zřízení školy.

     I přes opakovaný nesouhlas ke zřízení školy odkoupila v únoru 1860 evangelická obec za 321 zl. 30 krejcarů od hraběte Františka Thuna pozemek o 102 čtverečních sázích na místě zvaném Lerchenfeld pro stavbu evangelické školy. V kupní smlouvě se sbor zavázal nenarušit novou školní budovou průběh ulice, prostor mezi budovou školy a ulicí ponechat volný a zbudovat zde předzahrádku, stejně tak nechat volné místo mezi školou a sousedními budovami. Ještě před vyžádáním schválení od politických úřadů měla evangelická obec stavební plán školy předložit k posouzení hraběti či jeho zmocněnci. V případě nerespektování této povinnosti mohl hrabě či jeho právní nástupce tuto smlouvu proti zaplacení kupní částky vypovědět, aniž by musel uhradit mezitím zde proinvestované peníze.

     Stavba školy začala pravděpodobně ještě na podzim 1859 a 2. prosince 1860 sbor přejímal dokončenou stavbu. Do slavnostního otevření školy v roce 1862 byl byt ve škole pronajímán.

     Změna v postoji úřadů k povolení evangelické školy v Podmoklech přišla až s vydáním tzv. Protestantského patentu v dubnu 1861, a tak pražské místodržitelství konečně 23. září 1861 schválilo otevření evangelické školy v Podmoklech. Okresní úřad v Děčíně zřízení evangelické školy povolil 27. září 1861, přičemž tuto skutečnost vzalo na vědomí nové presbyterium sboru na svém druhém shromáždění začátkem listopadu téhož roku. Po stavební revizi okresní úřad schválil budovu pro účely evangelické školy v říjnu 1861. Vrchní evangelická církevní rada potvrdila otevření školy výnosem ze 14. května 1862.  

     Povolání prvního učitele a otevření školy

    Po dostavbě školy a jejím schválení českým místodržitelstvím zbývalo už jen povolat vlastního učitele. V říjnu 1861 bylo v domácích i zahraničních novinách vyhlášeno výběrové řízení. Do Podmokel dorazilo jedenáct žádostí, z nichž do užšího výběru postoupil Johann Sluníčko (Humpolec), Moritz Winkler (Czimmanau v Prusku, dnes polské Czymanowo) a Kaiser (Eisentratten v Korutanech). Současně sbor se saskými evangelíky vyjednával možnost sloučení obou podmokelských evangelických škol. Pastor saské úřednické obce Ernst Leberecht Krebs měl do doby nástupu nově zvoleného učitele ve sloučené škole převzít výuku. Náklady na výuku měla hradit saská vláda, přičemž saskému duchovnímu příslušel nad školou dohled. Volební právo na toto učitelské místo by však příslušelo podmokelskému presbyteriu.

    V lednu 1862 ale církevní rada May z Drážďan jménem saského ministerstva kultu možnost sloučení obou podmokelských evangelických škol odmítl, a tak byl na zkušební výuku 16. února 1862 pozván učitelský kandidát Johann Sluníčko (* 1816). Presbyterium za účasti pastorů Kowarze a Krebse shledalo učitele Sluníčka k výuce naprosto nevhodným a rozhodlo prověřit dalšího z uchazečů, Moritze Winklera.

    Winkler si při zkušební výuce 14. března 1862 vedl nepoměrně lépe a presbyterium jeho volbu doporučilo. Obecní shromáždění 6. dubna 1862 výběr presbyteria potvrdilo a zvolilo tak prvního učitele pro vlastní evangelickou školu. Pro Winklera hlasovali též tři zástupci souvěrců z Růžové.

    Učitel Gotthold Moritz Winkler se narodil 4. srpna 1831 v pruském Schenkenbergu. Vzdělání získal v letech 1849 až 1852 v semináři ve Weissenfelsu a byl toho času zaměstnán jako domácí učitel v Czimmanau v západním Prusku. Do Podmokel měl nastoupit o Velikonocích 1862, přičemž mu byl vyměřen plat ve výši 525 zlatých rakouské měny. Sbor se zavázal nést náklady na vytápění školní učebny, stejně tak zajistit a platit úklid učebny, pokoje pro pastora a školních toalet.

    Moritz Winkler zahájil 15. červnem 1862 předškolní výuku pro děti, které doposud nenavštěvovaly žádnou školu, přestože stále ještě nebyl ve funkci učitele potvrzen vrchní církevní radou. S plánovaným otevřením školy měly být zřízeny dvě třídy. První pro děti, které dosáhly šesti let a právě absolvovaly předškolní výuku. Tyto děti měly do školy docházet každé všední odpoledne mezi druhou a čtvrtou hodinou s výjimkou středy a soboty. Pro děti z druhé třídy, pokračující ve výuce, byla povinná docházka stanovena na každé dopoledne od osmi do dvanácti hodin. Děti z první třídy k tomu ještě absolvovaly středeční a sobotní výuku mezi desátou a dvanáctou hodinou společně s druhou třídou. O středečních a sobotních odpoledních pak byla škola zavřena. Učební plán vypracoval pastor Kowarz. Rodiče za výuku dětí platili, pro první třídu 20 a pro druhou 40 krejcarů měsíčně.

    Presbyterium na schůzi 22. září 1862 rozhodlo na slavnostní otevření školy pozvat hraběte Thuna, okresního hejtmana Strnada, starosty Děčína a Podmokel, představitele školy saského evangelického sboru pastora Krebse a učitele Schrnidta a F. W. Seeleho (patrně pro jednoznačně nejvyšší finanční příspěvek na stavbu školy). Zůstalo na úsudku pastora Kowarze, zda pozvat zástupce místní katolické správy. Měly být vytištěny programy slavnosti spolu s národní hymnou.

    Slavnostní otevření a posvěcení školy se konalo 2. října 1862. Událost v modlitebně zahájil slavnostní zpěv, modlitba a pozdravení vzácných hostů. Na nejčestnějším místě figuroval majitel děčínského velkostatku František Antonín Thun, zástupci světských i církevních úřadů, mimo jiné superintendent dr. Siebenhaar z Penigu. Z modlitebny se odebral průvod do nové školy vyzdobené prapory a květinami. Zde přednesl pastor Kowarz světící řeč na Matoušovo evangelium 19,14, ve které představil Krista jako mistra evangelické školy. Následovala světící modlitba a vlastní světící akt. Poté byl učitel Winkler představen a slavnostně uveden do úřadu. Po požehnání superintendenta Siebenhaara se slova ujal kurátor sboru Franz Jordan, aby poděkoval všem, kteří podpořili snahy o zřízení školy. Svůj projev ukončil trojím provoláním slávy císaři. Následná slova okresního hejtmana "potvrdila živý zájem c. k. vlády o evangelickou církev a školu“. Slavnost ukončil zpěv národní hymny. Slavnostnímu otevření však nepřálo počasí, určitě méně než dne předchozího, kdy byla v obci otevřena nová katolická škola. U této příležitosti kurátor evangelického sboru Franz Jordan obě slavnosti v místním tisku pochválil a připomněl, jak dobře se obě církve v Podmoklech snášejí, přičemž vyslovil přání, aby oba nové ústavy společně přispívaly k obecnému blahu a užitku. Výuka pro 26 žáků začala 6. října ve dvou třídách a 28. listopadu 1862 české místodržitelství konečně Moritze Winklera ve funkci evangelického učitele školy v Podmoklech potvrdilo.

     V roce 1864 byla škola zaknihována a následovně popsána. Budova s číslem popisným 77 byla patrová, zděná z kamene a cihel, v zadní části pak s rizalitem. Nezastavěná plocha, tvořená zahradou a dvorem, byla v celém obvodu obehnána plaňkovým plotem. Hlavním vchodem se třístupňovým kamenným schodištěm se vstupovalo do předsíně. Přízemní místnost vpravo se čtyřmi okny a kachlovými kamny sloužila jako učebna. Nalevo od chodby se nacházela malá vytápěná obytná místnost se třemi okny. Dveřmi se pak vstupovalo do přístavku se záchodem v zadním traktu budovy.

    Za obytnou místností bylo situováno dvojramenné schodiště, po němž se scházelo krátkou chodbičkou do klenutého sklepa, jenž byl zbudován pod obytnou místností v přízemí. Sklep byl suchý a vydlážděn kameny. Ze vstupní předsíně v přízemí pokračovalo dvojramenné schodiště do prostorné předsíně v patře. Zde byly nad obytným pokojem, chodbou a částečně učebnou v přízemí zbudovány dva obytné pokoje přiléhající k čelní stěně domu. Pokoje byly průchozí, v každém z nich kachlová kamna.

    Nad učebnou se nacházel ještě jeden pokoj o dvou oknech přístupný ze sousedního obývacího pokoje. Z chodby se vcházelo do komory a kuchyně. Všechny obytné místnosti byly opatřeny prkennou podlahou a rákosovým stropem. Z předsíně v patře vedlo kamenné schodiště na půdu s prkennou podlahou v ploše celého domu. Krov tvořila stojatá stolice mezi dvěma zděnými štíty, střecha byla pokryta taškami. Celá stavba byla ohodnocena na 4 557 zl. 

     Škola v letech 1863 až 1869

     Finance na provoz evangelické školy bylo třeba shánět i nadále. Na její podporu se v březnu 1863 konalo dětské divadelní představení, k němuž hrabě Thun poskytl zámecké divadlo. Výtěžek z něj byl vložen do učitelského dotačního fondu, významnější finanční podporu školy však přinesl odkaz zemřelého ředitele přádelny v Děčíně Gerharda Heinricha Brunse. Ten dle své závěti věnoval evangelické škole dvě obligace po 1 000 zl., které byly převedeny také na dotační učitelský fond, čímž jeho výše dosáhla sedmi tisíc zlatých.

     Začátkem roku 1864 škola obdržela darem 62 knih a sešitů od pražského nakladatele F. Tempskyho a tím byl položen základ ke školní knihovně, jejíž knižní fond měl být rozšiřován především dary.

     V roce 1864 se zdařila, pravděpodobně dodatečná, změna v zemsko - deskové evidenci, a sice odkoupení parcely určené pro evangelickou školu. Zároveň byla do pozemkových knih vložena i budova školy, která byla k tomuto účelu náležitě popsána a oceněna.

     V úřadu učitele evangelické školy působil Moritz Winkler až do podzimu 1866, kdy o něj projevila zájem německá evangelická škola v Praze. Nabídku přijal a od října hodlal na nové místo nastoupit. Podmokelské presbyterium o svém učiteli prohlásilo, že se mu nedařilo dostatečně naplňovat povinnosti svého zaměstnání a že se prý ve sboru netěšil nejlepší pověsti, přičemž žádná napomenutí ze strany presbyteria či faráře Kowarze nevedla k nápravě. Není tedy divu, že s ohledem na toto hodnocení presbyterium Winkelově žádosti vyhovělo. Zároveň se s prosbou o pomoc obrátilo na saskou obec, zda by v době vakance mohli žáci jejich sboru docházet na vyučování do školy saského sboru.

     Filiální sbor opět zažádal saského církevního a školského radu dr. Maye z Drážďan o provizorní spojení obou evangelických škol v Podmoklech. Po jeho souhlasu byly osloveny české úřady, místodržitelství se však k návrhu o provizorním společném vyučování pro "rakouské" a saské podmokelské evangelíky postavilo zamítavě. Nicméně bylo ochotno tolerovat provizorní výuku saského učitele Ochße, jenž by však musel docházet do evangelické školy podmokelského sboru. Saský učitel mohl pro svoji vytíženost takovou výuku obstarávat pouze v omezené míře, a sice v rozsahu deseti hodin týdně, což zdaleka nepokrylo potřeby filiálního sboru. Na nového učitele byl tedy následně vypsán konkurs, anoncovaný v novinách v Braunschweigu, Lipsku a Drážďanech, na který zareagovalo 27 zájemců.

     Již v listopadu 1866 znal sbor svého nového učitele Carla Heinricha Wagnera. Narodil v roce 1845 v Nossen v Sasku, vzdělání získal na tamním semináři v letech 1858 až 1863. Poté vyučoval jako pomocný učitel v Zehren v době povolání do Podmokel působil v obci Hubertusburg.

     Ještě před nástupem nového učitele musela být pro napadení podlahy ve školní učebně houbou v září 1866 škola uzavřena. Současně proběhly i další potřebné opravy. Na konci roku 1866 se na popud obce Podmokly konalo jednání o zbudování kanálu pro dešťovou a odpadní vodu s napojením na hlavní kanalizaci v Nádražní ulici. Projekt této přípojky vypracoval stavitel Carl Perthen.

     V březnu 1868 byl evangelickým školním radou pro severní země Předlitavska jmenován farář Franz Samuel Traugott Gorgon, který 29. května provedl inspekci v podmokelské evangelické škole. 

     Škola v letech 1869 až 1874

     Školáků evangelických rodičů přibývalo. Když jejich počet dosáhl dvaapadesáti, došlo o Velikonocích roku 1868 k jejich rozdělení do čtyř vyučovacích skupin. Nebylo dlouhodobě v silách učitele Wagnera, aby každé skupině věnoval alespoň dvě hodiny denně. Několikrát navrhované sloučení se saskou školou úřady neschválily a jediným možným řešením se ukázalo povolání druhého učitele, jehož roční plat měl činit 500 zl., k tomu příspěvek 100 zl. na bydlení. Mzda učitele Wagnera měla být zvýšena z dosavadních 525 na 600 zl. jako odškodné za uvolnění části bytu v patře školní budovy pro potřeby druhého učitele a školní výuky. Sborové zastupitelstvo nakonec od 1. října 1869 zvýšilo Wagnerův plat na 650 zlatých.

     V očekávání příchodu druhého učitele začaly pod vedením podmokelského stavitele Carla Perthena úpravy školního bytu. Příčka mezi dvěma pokoji v patře nad učebnou měla být odstraněna a vzniklý prostor využit ke zřízení druhé učebny. Půdní prostor měl stavitel adaptovat na byt pro učitele Wagnera. Budova byla vybavena kamny a hromosvodem.

    Velkým předělem byla změna statutu školy. V červenci 1869 presbyteriu podmokelského filiálního sboru senior Kowarz sdělil, že evangelická škola se má změnit na soukromou, což souviselo s novými školskými zákony. Dosavadní katolické školy byly přeměněny na bezkonfesijní (obecné) a veřejné, zakládané a vydržované státem či obcí. Evangelické sbory či jiné subjekty mohly též založit a vydržovat školu, avšak pouze jako školu soukromou, jejíž chod po finanční, personální i provozní stránce musely zajistit.

     Se začínajícím podzimem došlo konečně k volbě druhého učitele pro evangelickou školu v Podmoklech. Zvolený Carl August Bäumel se sice obratem tohoto úřadu vzdal, avšak na zkušební výuku byl záhy pozván nový kandidát Wilhelm Friedrich Jauernig (* 1845), toho času učitel v Batzdorfu u Bielitz. S průběhem zkušební výuky bylo spokojeno jak presbyterium, tak učitel Wagner, takže sborové shromáždění Jauernigovu volbu 3. října 1869 potvrdilo.

     S příchodem druhého učitele došlo k reorganizaci studijního plánu a vytvoření nového rozvrhu vyučovacích hodin. Žáci byli rozděleni do tří oddělení i s ohledem na požadavek děčínských souvěrců, kteří své děti chtěli do podmokelské školy posílat jen jednou denně, zejména kvůli nutnosti placení mýtného na mostu spojujícím tyto dvě obce. První třída sídlila v přízemí, kde výuka pro horní oddělení probíhala v týdenním rozsahu 18 hodin. Dolní oddělení první třídy mělo výuku v rozsahu 12 hodin týdně. Výuka ve druhé třídě v patře, kterou vedl učitel Wagner, probíhala každé dopoledne ve čtyřech hodinách po šest vyučovacích dnů. Učitel Wagner převzal ještě dvě hodiny tělocviku, čímž na každého z učitelů připadlo 28 vyučovacích hodin týdně. Tento vyučovací plán byl pouze provizorní a měl platit od začátku nového roku do Velikonoc 1870.

     Jauernig nastoupil k 1. lednu 1870 a v březnu získal potvrzení od seniorátního i superintendenčního úřadu. Při filiálním sboru byl současně založen fond pro učitelské vdovy a sirotky. V létě 1870 se pak nezbytnou ukázala investice do oprav střechy, okapů, komínů školy a plotu kolem školního pozemku. Zemská školní rada potvrdila 27. července 1870 evangelickou školu v Podmoklech jako soukromou a v červnu 1871 získala právo veřejnosti. První učitel Wagner byl na podzim roku 1871 jmenován nadučitelem a odpovědným vedoucím podmokelské evangelické školy.

     Provoz školy pro sbor znamenal skutečně velkou zátěž, většina schůzí presbyteria měla školní záležitosti na svém programu. Stavbou školy totiž starosti nekončily, neboť se ukázalo, že již po deseti letech provozu přestala dosavadní školní budova kapacitně dostačovat. Možné řešení představovala novostavba, přičemž sbor za tímto účelem uvažoval o koupi pozemku (parcely č. 32 a 33) v blízkosti obecního úřadu. Objevil se totiž zájemce o koupi dosavadní školní budovy, čímž by výrazně klesly náklady na novostavbu. Správa děčínského velkostatku, v jehož vlastnictví se zmíněné parcely nacházely, vyjádřila začátkem července 1872 souhlas s jejich prodejem filiálnímu sboru za účelem stavby nové evangelické školy. Stavitel Perthen vypracoval návrh na novostavbu (20 500 zl.), cena stavby s koupí pozemku a dalšími náklady byla odhadnuta na 23 tisíc zl. Vzhledem k možné prodejní ceně současné školy ve výši asi 11 tisíc zl., by nezbytné finanční náklady dosáhly výše 12 tisíc zlatých. Finanční náročnost stavby vedla nakonec k upuštění od tohoto záměru. Přesto se presbyterium ještě v následujících letech možností stavby nové školní budovy intenzivně zabývalo, zejména když zájemce o dosavadní školní budovu navýšil svoji nabídku o tisíc zlatých. V červnu 1874 důchodní úřad děčínského velkostatku informoval, že se našel kupec na stavební parcelu, doposud rezervovanou pro filiální sbor. Sbor jednoznačně odvětil, že na zamýšlenou stavbu nové školy v této době (výhledově bylo nutné zaplatit Habřině za plánované osamostatnění sboru) nemá dostatek prostředků.

     Dvouletá snaha o výstavbu nové budovy zůstala proto z finančních důvodů nenaplněna. Sbor získával alespoň drobnější finanční prostředky. V létě roku 1873 proběhla mezi souvěrci sbírka, z jejíhož výnosu mohli oba učitelé navštívit světovou výstavu ve Vídni. A začátkem roku 1874 byl oběma učitelům zvýšen plat o 100 zl.  

     Evangelický sbor po roce 1861

     V souvislosti s novým zákonodárstvím pro evangelické církve došlo ke změnám ve správě sboru. V dubnu 1861 vydal císař tzv. Protestantský patent, jímž téměř zrovnoprávnil obě evangelické církve s katolickou. Patent odstranil doposud platná omezení Tolerančního patentu a rok 1861 tak uzavřel toleranční dobu v habsburské monarchii. Na základě nového zákonu došlo k volbě nového vedení sboru - presbyteria. Zvolení zástupci sboru se sešli 14. září 1861, aby za přítomnosti habřinského faráře Kowarze ve svém čele potvrdili dosavadního kurátora sboru Franze Jordana, místopředsedy pak F. L. Siebera a C. F. Raebigera. Posledně jmenovaný i nadále vedl sborové účetnictví. Předsednictvo se mělo scházet jednou do měsíce a z každé takové schůzky vyhotovit protokol. Franz Jordan převzal pečeť a archiv sboru a byl pověřen vedením korespondence, o jejímž obsahu měl presbyterium pravidelně informovat.

     Mezi 64 členy filiálního sboru s hlasovacím právem byli v roce 1861 u příležitosti volby presbyteria uváděni i tři muži z Růžové (Florian Guth, Johann Hille a Florian Scherze), 107) z čehož je zřejmé, že v době, než se v Růžové konstituoval evangelický sbor, byli alespoň někteří zdejší evangelíci (či snad přímo jako jejich zástupci) evidováni u filiálního sboru v Podmoklech. Ve volbě představenstva podmokelského sboru Florian Scherze dokonce získal dva hlasy, přičemž je pouze možné domnívat se, že patřily jeho růžovským sousedům.

     V roce 1861 se na jednání presbyteria dostala otázka stavby kostela. Franz Jordan upozornil na dvě parcely situované jižně od školy, které by v budoucnu mohly vhodně posloužit pro stavbu evangelického kostela. Jakmile představenstvo sboru poznalo možnosti, které skýtá podpora Gustav-Adolfského spolku, pověřilo v červnu roku 1862 pastora Kowarze sepsáním žádosti o finanční podporu zamýšlené stavby. Podporu sboru věnoval též zemřelý ředitel Gerhard Heinrich Bruns, a to nejen škole, nýbrž i možné stavbě kostela v budoucnu. Stěžejními tématy ve sboru v letech 1861 a 1862 však byla realizace stavby školy, povolání učitele a zahájení výuky.

     V říjnu 1862 se pastor Kowarz stal seniorem evangelické církve, což presbyterium podmokelského sboru přijalo s velkou radostí. Se zřízením školy zvýšil sbor od 1. ledna 1863 plat pastoru Kowarzovi zejména pro nárůst nákladů na dopravu. Doposud za vysluhování bohoslužeb ročně dostával 157,50 zl., nyní měl pobírat 250 zl. Počet bohoslužeb se pravděpodobně nezvýšil, přibyla však každoroční trojí školní inspekce.

     Podpora do Podmokel přicházela z Gustav-Adolfského spolku z Lipska, počátkem roku 1863 sbor obdržel příspěvek na školu ve výši 236 zl. Zároveň podmokelská evangelická obec vyslyšela žádost pražské pobočky Gustav-Adolfské nadace a založila místní skupinu tohoto spolku.

     V průběhu let docházelo k drobným obměnám ve složení presbyteria. V prosinci roku 1863 zemřel presbyter Wilhelm Schiller a na uvolněné místo byl zvolenprofesor Wilhelm, který se však na konci následujícího roku přestěhoval do Uher. Jeho místo následně obsadil Emil Seele.

     V roce 1865 proběhla volba nového presbyteria. Zástupci filiálního sboru vyjádřili spokojenost se svými představiteli, když ve volbě potvrdili dosavadní členy presbyteria Franze Jordana, C. F. Raebigera, F. L. Siebera, J. Mullera, E. Seeleho a F. W. Stoppa. Novými členy sborové shromáždění zvolilo Héinricha Schramma a Georga Meye.

     V roce 1866 se v Děčíně konala velká slavnost. Osmdesátých narozenin se dožil hrabě František Antonín Thun-Hohenstein, majitel děčínského panství, který se nebývalou měrou zasloužil o jeho moderní hospodářský rozkvět v první polovině 19. století. Poskytoval podporu též evangelíkům na svém panství. Zástupci evangelického sboru obdrželi pozvání na tuto slavnost a s ní spojenou bohoslužbu.

     Na jaře 1868 musel být farář Kowarz pro nevolnost zastoupen ve funkci školního inspektora i kazatele vikářem Conradem Augustem Beckem z Růžové. Snad to bylo jedno z prvních setkání s tímto duchovním, o němž Podmokelští později uvažovali jako o možném faráři.

     Začátkem 70. let bylo obměněno personální složení presbyteria, zejména pro odstěhování některých jeho členů (Georg Mey, von Gohren). Na podzim 1871 bylo potvrzeno vedení sboru. Aklamací byl v úřadu kurátora zvolen Franz Jordan, jeho zástupci C. F. Raebiger a F. L. Sieber, pokladníkem po dobrých zkušenostech opět potvrzen presbyter Raebiger. Osmičlenné presbyterium zároveň vykonávalo dozor nad školou. 

     Nekatolické pohřby a jednání o užívání hřbitovů

    Pro evangelické obyvatele Děčína a okolí bylo nezbytné zajistit prostor pro pohřbívání. Zdejší nekatolíci nezaložili vlastní hřbitov, jejich pohřby se konaly na obecních či katolických hřbitovech, přičemž bylo nutné pro ně vyjednat podmínky. Nejstarší dochované zprávy týkající se jednání o pohřbíváni evangelíků pocházejí z roku 1859. Tehdy byla na novém děčínském hřbitovu vymezena pro evangelické pohřby čtyřiadvacetina plochy (polovina takzvaného pole) nového hřbitova nalevo od hlavní brány při hrobníkovu obydlí.

     K dalším jednáním došlo v roce 1862 pravděpodobně v souvislosti s nově vybudovanou cestou pro pohřby, která si vyžádala přesunutí hlavního vstupu, a ten zasáhl do prostoru určenému protestantským pohřbům. S ohledem na počet protestantů ve městě bylo uznáno, že čtyřiadvacetina plochy (70 míst) musí stačit. Vyměřený prostor vymezily dva hraniční kameny, pořízené na náklady sboru. Okresní hejtman Strnad sdělil, že evangelíkům nemá být bráněno používat hlavní vstup pro pohřební průvody, a tak presbyterium na své schůzi rozhodlo dosavadní boční vstup na vlastní náklady zazdít a doporučit svým souvěrcům, aby si na jeho místě zakoupili hrobová místa a ta pak oseli trávou a starý vstup tím zakryli.

     Pohřbívání se však netýkalo pouze obyvatel Děčína a Podmokel. Též v okolních obcích žili příslušníci evangelické církve a i zde bylo nutné zajistit místo k pohřbívání. V roce 1865 byla tato otázka otevřena v nedalekém Jílovém. Zdejší farnost čítala 4 000 katolíků a 20 evangelíků augsburské i helvetské konfese. Komise shledala prostor o výměře osmi čtverečních sáhů pro účely protestantských pohřbů vhodným, přičemž ponechala možnost jeho rozšíření. Hraniční kameny měl filiální sbor vysadit na svoje náklady v přítomnosti faráře Kowarze a jílovského obecního představitele. Franz Jordan psal o dobrém místě, rozlohou vyhovujícím potřebám nepočetných evangelíků z Jílového a okolí.

     V roce 1868 bylo nutné vyřešit otázku evangelických (v úředním zápisu stále ještě akatolických) pohřbů v Bělé. Komisionální jednání v této záležitosti proběhlo urychleně, neboť mělo dojít k pohřbu dítěte nekatolických rodičů a proslýchalo se, že zdejší farář nebude přístupný kompromisnímu řešení. A právě bělský farář jako jediný z pozvaných na jednání nedorazil. Když se však zjistilo, že se farář toho času zdržuje ve škole, byl znovu k jednání přizván. Farář se vyjádřil, že nepovažuje za nutné při tak malém počtu nekatolíků v obci vymezovat speciální místo na hřbitově. A nebude se prý rozpakovat, stejně jako v předešlých dvou případech, pohřbít evangelíky v jedné řadě s katolíky. Tento případ byl však poněkud jiný. Farář argumentoval tím, že se jedná o dítě, byť dítě evangelických rodičů, evangelicky pokřtěné, nicméně jemu jako katolickému faráři přísluší výkon všech duchovních funkcí až do jeho konfirmace. Tedy pohřeb musí vykonat on, nikoli evangelický farář. Následně se farář vzdálil pro vykonání jiného pohřbu. Kurátor Jordan se ohradil proti tomu, že by křtění evangelíci měli být až do konfirmace v péči katolického duchovního. Souhlasil však s tím, že pro velmi nízký počet evangelíků v bělské farnosti nebude nutné vymezovat zvláštní prostor pro jejich pohřby, nýbrž ty budou prováděny v jedné řadě s katolickými. Tím bylo jednání ukončeno.

     V roce 1869 byli zástupci filiálního sboru přizváni k debatě o zvětšení hřbitova v Rozbělesích při farním kostelu, pod který spadaly i Podmokly. Ve stejném roce byla vedena jednání i o vymezení pozemku pro evangelické pohřby na novém dílu rozšiřovaného hřbitova v Děčíně. Prostor byl ohraničen ze tří stran, do čtvrtého směru se počítalo s jeho možným prodloužením. V roce 1874 musel filiální sbor přispět 550 zl. za zřízení dvou vstupních bran opravu části obvodní zdi na rozběleském hřbitově, zatímco výsadbu nových stromů a jiných okrašlovacích prací zaplatil patron kostela a hřbitova hrabě Thun.

     Ať se tedy jednalo o konfesní (tj. katolický) či obecní hřbitov, nebyly evangelíkům činěny překážky či kladen odpor, naopak byli jejich zástupci zváni na jednání týkající se rozšiřování či jiných úprav hřbitovů. Evangelická minorita se i díky novým zákonům etablovala ve většinové společnosti. Svoji roli jistě hrálo i to, že partnery při jednáních nebyly katoličtí duchovní (byť se jich také účastnili), nýbrž zástupci státní správy či samosprávy.  

     Místní spolek Gustav-Adolfské nadace v letech 1863 až 1874

    O záměru ustanovit podpůrný spolek Gustav-Adolfské nadace v Podmoklech-Děčíně promluvil z kazatelny k souvěrcům pastor Kowarz 22. března 1863 a na Velikonoce byli svoláni všichni souvěrci, aby se účastnili zakládací schůze tohoto spolku a volby jeho vedení. Ustanovující shromáždění se sešlo 19. dubna 1863 ve škole saského sboru. Kurátor sboru Franz Jordan vysvětlil účel schůze a navrhl projednat stanovy, které po připomínkování byly doporučeny k tisku. Následně bylo zvoleno vedení místní skupiny ve složení prof. G. Wilhelm (předseda), učitel M. Winkler (zapisovatel), Karl Kuttner (pokladník), Ernst Bormann a Julius Kurzhals (prostí členové).

     První shromáždění nově založené místní skupiny bylo svoláno na 17. květen 1863. Krátce na to se totiž mělo v Praze konat generální shromáždění všech Gustav-Adolfských spolků v Čechách, kterého se měl zúčastnit jeden ze členů předsednictva podmokelské místní skupiny. Předseda konstatoval, že zejména díky krásně vyvedeným cirkulářům, především zásluhou Karla Kuttnera a Julia Kurzhalse, přistoupilo k dnešnímu dni ke spolku 97 členů, kteří doposud přispěli sumou 110 zl. a 10 kr. Sborové shromáždění schválilo návrh Franze Jordana věnovat 90 zl. pomocnému spolku v Čechách a zbytek ponechat na krytí nutných nákladů. Úkolem shromáždění bylo zvolit svého zástupce na pražské zasedání, avšak zvolený předseda místní skupiny nemohl pro plánované stěhování potvrdit, zda bude v Podmoklech ještě přítomen. V roce 1864 presbyterium přijalo návrh dr. Wilhelma, aby každoročně proběhla sbírka ve prospěch místní skupiny Gustav-Adolfského spolku.

     Činnost Spolku v Podmoklech se omezila prakticky jen na jednu schůzi do roka, kde byl konstatován počet členů (členská základna se v průběhu let mírně zmenšovala, v roce 1872 čítal 95 členů), zhodnocen výběr příspěvků pro každoroční generální shromáždění Gustav-Adolfské nadace v Praze (obvykle 120 zl., v roce 1874 pouze 110 zl.), zvolen zástupce vyslaný na toto shromáždění a po uplynulém funkčním období představenstva místní skupiny provedena jeho opětovná volba. Po odstěhování dr. Wilhelma do Uher byl v roce 1865 do čela spolku zvolen Adolf Jordan a v předsednické funkci setrval po celé sledované období. 

     Snahy o samostatnost a povýšení na farní sbor

    Úmrtí faráře Josepha Kowarze 18. února 1874 znamenalo pro podmokelské evangelíky velkou ztrátu a zároveň nastolilo otázku dalšího směřování sboru. Pastor Kowarz poskytoval sboru značnou péči a bylo zřejmé, že Habřina již nebude schopna podmokelskému zabezpečit takové zaopatření, jako by mohl vlastní duchovní. Objevil se - snad již dříve zvažovaný - záměr na sloučení filiálního sboru Podmokly-Děčín s nedalekým filiálním sborem v Růžové se "zdatným duchovním" (tüchtiger Geistliche) Conradem Beckem, a to tak, že by se v Růžové konstituovala farní obec, jejímž filiálním sborem by se Podmokly staly. Bylo dohodnuto učinit v této věci všechny patřičné kroky, včetně jednání s růžovským presbyteriem a oslovení seniorova zástupce evangelického faráře Karla Lumnitzera z Teplic.

     Mezitím habřinské presbyterium v církevních časopisech uveřejnilo inzeráty na obsazení místa evangelického faráře v Habřině, k jehož povinnostem patřilo i zaopatřování Podmokel a Růžové za stejného rozsahu i platu jako doposud. V Habřině se též v dubnu měla konat volba seniora českého západního seniorátu. Podmokelské presbyterium z podnětu sborového účetního Raebigera schválilo sbírku dobrovolných příspěvků za rok 1873, které náležely faráři Kowarzovi k již vyplacenému pevnému platu. Výtěžek sbírky byl předán farářově vdově.

     Presbyteriální shromáždění se konalo 4. května 1874 v podmokelském hotelu Pošta za účasti nového seniora Ithamara Kocha z Chebu a seniorátního kurátora Carla Reicheneckera z Prahy, kteří se zástupci filiálního sboru projednali jeho další směřování. Koch s sebou z habřinského archivu přivezl jeden z nejstarších dokumentů z roku 1851, na němž dokládal vznik právního vztahu Habřiny a Podmokel coby mateřské a dceřiné obce. Zástupci seniorátního úřadu poukazovali na těžkosti, které s sebou osamostatnění může nést, zejména pak finanční náročnost. Podmokly totiž vydržovaly dvoutřídní školu, Růžová vlastní sborový dům. Diskutovalo se i o možnosti sloučení se saskou úřední obcí, avšak takové snahy, alespoň co se týkalo škol obou sborů, zůstaly již několikrát v minulosti pro nezájem saského sboru nenaplněné. Nakonec se oba zástupci seniorátu vyjádřili pro povýšení Podmokel i Růžové na dvě samostatné farnosti, avšak otevřená zůstávala možnost sloučení obou podmokelských evangelických sborů. Příspěvek farní obci v Habřině za odtržení byl stanoven na 1 000 zl., na jehož zaplacení se složilo jedenáct členů podmokelského sboru.

     Saská úřednická obec na plenárním shromáždění 12. června 1874 rozhodla k navrhovanému sloučení obou podmokelských evangelických sborů nepřistoupit. Presbyterium 1. července 1874 odsouhlasilo, po zaplacení sumy tisíce zlatých za odtržení mateřské obci, konstituovat v Podmoklech-Děčíně farní obec evangelické církve za následujících podmínek. Finance sboru neumožňovaly jak stavbu vlastního kostela, tak ani vydržování vlastního faráře, a proto se jako nejschůdnější jevilo požádat farního vikáře Conrada Becka z Růžové o administrování farnosti. Měl vysluhovat osm bohoslužeb ročně v modlitebně v saském úředním domě, kterou podmokelský sbor i nadále využíval. Beck by převzal veškeré povinnosti duchovního pro evangelický sbor v Podmoklech a ve škole prováděl inspekci. Platby vikáři Beckovi měl sbor vyplácet ve stejné výši jako v případě faráře Kowarze. Náleželo mu ročně 250 zl. a dále všechny štolové poplatky za vykonané příslušné úkony (řád štolových poplatků by vydán pro Podmokly v roce 1868). Sboru náležel dotační učitelský fond se 7 000 zl., dále pak budova evangelické školy oceněná na 12 tisíc zlatých, zařízení modlitebny v saském úředním domu (oltář, sedadla, harmonium) a veškeré zařízení školy. Také zástupci Růžové se účastnili obdobných jednání s Habřinou o možném osamostatnění.

     S plánovaným odchodem vikáře Becka zpět do služby v herrnhutské církvi však možnost jeho administrování podmokelského sboru padla. V září 1874 tak podmokelské presbyterium poslalo žádost o převzetí administrace nad tímto budoucím farním sborem rumburskému evangelickému faráři Otto Seidelovi. Zástupci rumburského sboru se k podmokelské žádosti vyjádřili kladně, avšak pod podmínkou, že podmokelský saský duchovní bude ustanoven zástupcem administrátora a bude moci vykonávat církevní úkony (zejména křty a pohřby). Poté Seidel nabídku přijal, takže podmokelský sbor sice působil se statutem farnosti, avšak administrován cizím duchovním. Tato situace trvala až do roku 1896, kdy se Podmokly staly opět sborem filiálním, přifařeným k Ústí nad Labem.  

     Závěr

    Studie zmapovala ucelené počáteční období evangelického sboru v Podmoklech, jež na svém začátku charakterizovalo především úsilí o zajištění bohoslužeb a ustanovením sboru. Pro druhou polovinu padesátých let hlavní téma představovala vlastní škola a v průběhu let šedesátých zejména zajištění výuky a její rozšíření. Zatím jen náznakem se objevila myšlenka na stavbu kostela. Povýšení na farnost po vyloučení provizorních řešení uzavírá tuto kapitolu v historii sboru.

     V následujícím období v Podmoklech fungovala samostatná farnost, byť bez vlastního duchovního. Vrcholy sboru představuje stavba kostela (1881 - 1884) a rozšíření školní budovy (1901 - 1902). Příčinou zániku farnosti v roce 1896 byla pravděpodobně úsporná opatření. Filiální sbor v Podmoklech pak byl začleněn pod farní obec v Ústí nad Labem a osamostatnil se definitivně až ve druhém desetiletí 20. století.

     Počáteční období podmokelského evangelického sboru je záhodno porovnat s děním v dalších evangelických sborech ve sledovaném období, tedy Rumburkem a Růžovou. Všem je společné konstituování sborů a jejich cesta k založení farních obcí. Jedná se zejména o prověření životaschopnosti těchto společenství. Růžová však představuje značně specifický případ (orientace na Herrnhut, venkovské prostředí), Podmoklům je jistě podobnější též industriální Rumburk, kde sehrál též značnou roli příchod obyvatel z převážně protestantského Saska. Rozhodně podmokelský sbor vznikl jako důsledek postupující industrializace a též zásluhou majitele panství Františka Antonína Thuna přitáhnout na své državy jak podnikatele, tak dělníky, aniž by mu v tom bránilo jejich odlišné vyznání. Až nová legislativa umožnila rozvoj sboru včetně zřízení vlastní školy.

     Podmokelský sbor však od rumburského odlišují dva zásadní faktory. Předně podmokelský sbor představuje nejstarší evangelickou obec na Děčínsku, konstituuje se o deset let dříve nežli rumburský i růžovský sbor. Avšak zejména pro existenci sboru saských evangelíků nemusejí podmokelští evangelíci řešit otázku kostela (využijí prostor u saských souvěrců), ani hledat vlastního duchovního (kromě Habřiny samozřejmě spolupracují s duchovním saského sboru). Zajištění bohoslužebného prostoru a povolání a uživení vlastního duchovního pro sbory v Rumburku i Růžové představuje neodkladnou a velmi zatěžující záležitost.

     V Podmoklech pak paralelní existence druhého evangelického sboru i absence vlastního duchovního nadále přetrvávají, takže tento sbor jako jediný ze tří nejstarších evangelických farních obcí na Děčínsku pozbývá na konci 19. století statutu farnosti. V roce 1914 je zde pak farní obec znovu ustanovena a svoji činnost definitivně ukončuje až s poválečným odsunem německého obyvatelstva.